Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid. Naše vojsko, Praha, 1967
Erich Maria Remarque dnes patří mezi nejznámější představitele poválečné a antimilitaristické prózy. Narodil se na konci 19. století v Německu a toto datum narození mu předpovědělo nehezkou budoucnost; ze školní lavice putoval rovnou do zákopů první světové války. Hrůzy zde prožité ho natolik poznamenaly, že přestože válku přežil, nikdy nebyl schopen se přes traumatizující zážitky přenést.
Jelikož se jako dospívající ani nestihl rozmyslet, kým by se chtěl jednou stát, má v sobě celý život poměrně zmatek a jediné, co mu pomáhá, je psaní. Do svých děl promítá svoje zážitky (nutno poznamenat, že nesmírně autenticky). Děj se odehrává většinou za války či těsně po ní a každá jeho kniha ukazuje válku v tom nejhorším světle. Pro Remarqua je typické, že do svých děl nemíchá politické přesvědčení; v jeho příbězích není hrdinů, jenom poražených, nezáleží na tom, kdo za koho bojuje, protože v důsledku stejně trpí všichni.
S touto ideou měl Remarque zpočátku úspěch, ovšem po roce 1933 se nové vládě již nehodil (Remarque byl silně proti nacismu), a nakonec byl donucen emigrovat z rodného Německa do Ameriky, kde dožívá.
Jeho díla byla celkově po světě přijata různě – fašisté jeho knihy pálili, zato v Sovětském svazu a socialistických státech se těšila poměrně veliké oblibě. Přestože měl Remarque úspěch i v zámoří, spousta osobností tehdejší doby jej kritizovala, například Henri Barbusse prohlásil, že Na západní frontě klid je sice dramatický román, ale po Barbussově díle Oheň nepřináší světu nic nového. Dále se Remarqovi nevyhnula kritika z umělecké stránky – byly mu vytýkány stylotvorné a formální nedostatky, opakování námětů či povrchní filosofické pasáže.
Remarque ovšem kritice nevěnoval žádnou zásadní pozornost a dále si psal, „jak hrdlo ráčilo“. Hlavním tématem jeho knih totiž není filosofie nebo básnické prostředky, ale reakce na zrůdnosti 20. století, problém mladého člověka donuceného zabíjet a být zabíjen – problém celé jeho ztracené generace, generace dětí dospělých ve válce.
Vedle jeho nejznámějšího díla Na západní frontě klid můžeme zmínit i nemálo slavné Tři kamarády nebo Cestu zpátky, román vyprávějící osudy přeživších vojáků a jejich obtíže s návratem do života. V Cestě zpátky si taky uvědomujeme, že se nejedná o nové hrdiny, ale o ty staré z Na západní frontě klid, o ty, kteří měli štěstí a válku přežili, a v předchozí knížce nedostali prostor.
— František Kemmerich, v osmnácti letech amputovaný, do tří dnů mrtvý, Stanislav Katczinsky, jde šoupavým krokem, jak chodíval, a ze skloněné hlavy temně prosakuje temný pramének — Gerhard Feldkamp, roztrhaný minou u Yprů, Pavel Bäumer, padlý v říjnu 1918, Jindřich Wessiing, Antonín Heinzmann, Hale Westhus, Ota Matthes, František Wagner — stíny, stíny, dlouhý zástup, nekonečná řada
Na západní frontě klid
Nejslavnější román Remarqua se stal odrazovým můstkem pro jeho další tvorbu. Právě v něm nalézáme snad všechny znaky typické pro onoho autora.
Hlavním hrdinou je osmnáctiletý Pavel Baumer, mladý Němec, který bojuje na západní frontě v první světové válce. Kniha je psána ich formou a řídí se pravidlem – „kde není hrdina, není příběh“. „Autorovo místo zaujímá sám hrdina, jen on pozoruje, jedná a uvažuje. Hrdina se nesmí vzdálit ze scény. Bez něj přestává kniha existovat.“1
Možná proto byl román často přirovnáván k reportáži, ovšem sám Remarque se brání, že reportáž má napětí založené na napínavém ději, kdežto „něco jiného je napětí, vyvolané vyprávěčským umením.“2
A Remarque v umění psaní vážně chodit umí.
Jedinečnost Na západní frontě klid spočívá právě v jeho stylu. Kniha není psaná s přemírou emocí, přestože se zde vyskytují filosofické pasáže a vnitřní monology
Ztratili jsme jeden pro druhého všechen cit, stovce se navzájem už poznáváme, když se něčí obraz dostane do zorného pole našich štvaných očí. Jsme bezcitní mrtví, jimž nějaký trik, nějaké nebezpečné kouzle ještě ponechalo schopnost utíkat a zabíjet.
,kniha je psána až děsivě cynicky a prostě. Vypravěč=hlavní hrdina=Pavel popisuje vše kolem sebe tak, jak to bylo, jak je to pro něj normální. Za války je pro něj normální vídat roztrhaná těla, tak to prostě řekne a nepozastavuje se nad tím (-> v románu se často vyskytují prvky naturalismu)
Dva jsou tak na maděru, že bychom je – jak říká Tjaden – mohli lžící seškrábat se stěny zákopů a pohřbít ve várnici. Jinému granát utrhl dolní část trupu i s nohama. Je ovšem na místě mrtev, ale hrudí se opírá o předprseň zákopu, jeho tvář je citrónově žlutá, v houšti plnovousu žhne ještě cigareta.
Oni ani nemají na výběr. Kdyby to brali vážně, kdyby se hroutili z každého mrtvého, nikdy by to nemohli přežít.
Ale my nezapomínáme! Co stojí ve válečných časopisech o zlatém humoru vojsk, která aranžují taneční dýchánky hned, jak přijdou z bubnové palby, je velký kec. Neděláme to, poněvadž máme humor, ale máme humor, poněvadž bychom jinak zcepeněli. Příliš dlouho ten krám už stejně nevydrží, humor je co měsíc trpčí.
To, že se takové věci stávají denním chlebem mladých chlapců, je jedna z nejhorších věcí na válce. Přestože se snaží normálně pokračovat v životě, volné chvíle si krátí hraním karet, jeden z vojáků sní o válečné maturitě a mezi palbou se učí fyziku, píší dopisy domů, sní o tom, co bude po válce, jejich životy se stejně mění. Oni se mění. Morální zásady jdou stranou a oni se prostě snaží přežít. Za normálních okolností by nikoho nenapadlo brát mrtvému příteli boty. Ale za války? Takové věci jsou stranou, boty jsou boty.
Jestliže by Mőller dostal rád Kemmerichovy boty, nejeví proto méně účasti, než někdo, kdo bolestí se na to neopováží ani myslet. Kdyby ty boty Kemmerichovi něco pomohly, běžel by Míiller raději bosky přes ostnatý drát, než by uvažoval, jak je dostat. Takto ale jsou boty něčím, co s Kemmerichovým stavem naprosto nesouvisí, zatím co jich Mőller může dobře potřebovat. Kcmmerich umře, ať je dostane ten nebo onen. Proč by je tedy Muller neměl hlídat, má přec na ně větší právo, než nějaký sanifák! Až bude Kemmerich mrtev, bude pozdě. Právě proto tedy na ně Muller číhá už teď. Ztratili jsme smysl pro jiné souvislosti, poněvadž jsou umělé. Pro nás platí a mají váhu jenom fakta. A dobré boty jsou vzácnost.
Je ovšem nutno dodat, že přestože vojáci uvažují velmi „prakticky“, jsou schopni zabíjet a nepřemýšlet o tom, nepřestávají být lidmi. Kdyby ty boty Kemmerichovi něco pomohly, běžel by Míiller raději bosky přes ostnatý drát, než by uvažoval, jak je dostat. Vojáci se navzájem neskutečně ochraňují, pomáhají si, dělí se o jídlo, protože přátelství je to jediné světlé na celé té hrůze a oni se ho jenom tak nevzdají. Kniha má i světlé stránky – například v jeden čas vojáci dostanou úkol pročistit civilní vesnici, a najednou mají dostatek jídla. Uspořádají si tedy hostinu a prožívají čiré štěstí jenom z toho, že se mohou dosyta najíst.
Nezlomili jsme se, přizpůsobili jsme se jen; pomáhalo nám k tomu našich dvacet let, která nám mnoho jiného tak ztěžovala. Nejdůležitější však bylo, že se v nás probudil pevný praktický pocit sounáležitosti, který se pak v poli stupňoval v to nejlepší, co válka vynesla: v kamarádství!
Oddanost spolubojovníků je opravdu silná. Jenže Remarquovy hrdiny si nelze představovat jako ty zlé Němce, kteří se mají rádi navzájem, ale jinak baží po krvi nepřátel (Francouzů, Rusů…) Oni jenom plní rozkazy a ti, proti kterým bojují, pro ně nejsou skuteční. Je to jenom úkol, který musí splnit, aby mohli jít pryč, domů. Právě proti tomu se stávají imunní, proti zabíjení, nepřijde jim to jako ukončovat lidské životy, protože ty nepřátele neznají. Když hodíte granát, nedotkne se vás, že jste někoho zabili.
Jednou je ale situace jiná. Pavel v boji spadne do jámy s nepřítelem, a pud sebezáchovy velí jediné – zabít. Bez přemýšlení tedy Francouze ubodá, a až později mu dojde, že má právě na rukou krev své první přímé oběti.
Rázem je to něco úplně jiného a Pavel se málem hroutí. Přemýšlí o životě, který ukončil, hledá cesty, jak to odčinit, v tom jediném mrtvém si uvědomuje hrůzu toho všeho – protože „Deset tisíc vojáků zemřelo“ nic neřekne. Ale „zemřel Gerard Duval, topograf, manžel a otec malého děvčátka, to dítě už nebude mít tátu – to zasáhne. A Pavel si znova uvědomuje, jak je válka nechutná. V tuhle chvíli není smrt něčím normální a Pavla by nenapadlo žertovat o seškrabování ze stěny. Velký podíl na tom má i to, že je v oné jámě uvězněn sám a nemá s kým tu hrůzu nést. V tuhle chvíli zabil a je to příšerné, v tuhle chvíli není stroj na zabíjení ve válce, ale vyděšený kluk, který udělal něco neodpustitelného.
(Na konci této epizody se opět ukazuje pevné přátelství mezi Pavlem a jeho kamarády – když se po třech dnech palby konečně vrací do tábora, zrovna potká dva kamarády, kteří ho jdou s rubášem hledat – nechtěli jeho tělo nechat ležet v poli, chtěli ho pohřbít, a stálo jim za to i vyjít do pole).
Jestli je na knížce něco cynicky strašidelnějšího než nezájem o létající končetiny v boji, je to její konec.
Pavel bojuje od roku 1916. Je rok 1918, kdy už mu zbývá jenom jeden kamarád, čtyřicátník Katzca – a ten umírá. Je postřelen do nohy, Pavel ho vláčí přes bitevní pole k saniťákům, ale když se tam vítězoslavně dobelhá, zjistí, že i Katzace, ten silný starý ochránce Katzca, je mrtvý – cestou schytal ránu do hlavy.
Přestože smrt se Pavlovi a jeho přátelům zpočátku vyhýbala, nakonec si vzala všechny. A čím blíž konce války, tím jasněji si uvědomujeme, že i když je srpen 1918, válka ještě nekončí a smrt je všude, stejně jako byla všude v roce 1917, 1916… Pavel došel nejdál. Už si myslí, že přežije, přestože se po ztrátě Kazcintského cítí prázdně.
Jenže ve chvíli, kdy je na západní frontě konečně klid, i jeho zabije zbloudilá kulka. Je jedno, kam došel a jak dlouho přežíval. Nakonec končí mrtvý stejně jako všichni neschopní rekruti, jako Kemmerich, jako Katzca.
Lexikum
Remarque píše strohým stylem bez přemíry básnických figur. Věcně a naturalisticky popisuje prostředí války - Ve špinavém svítání leží přede mnou vytržená noha, bota je docela neporušena, vidím to všechno zcela zřetelně v jediném okamžiku – text prokládá často Pavlovými úvahami nad válkou a nad tím, co bude potom, přímá řeč se zde vyskytuje poměrně často, vojáci mluví jako vojáci, nespisovně a neslušně, objevují se zde slova z vojenského prostředí (komisárek = chleba apod.)
Moje hodnocení
Knížky válečné literatury jsou podle mě jedny z nejsilnějších a nejjímavějších, zvláště pokud se jedná o ty z první nebo druhé světové války. Zvěrstva napáchaná světem, který je dnes ještě v živé paměti, jsou natolik strašná, že nikdy na světě nebude dost knih, aby o nic dokázalo vypovědět. Remarque je ovšem podle mého názoru jedním z nejlepších reportérů. Válka mu vzala klidný život, dala mu vzpomínky a traumata, kterých se nikdy nezbavil. Jeho knihy promlouvají na čtenáře tak přirozeně, až z toho běhá mráz po zádech, a co víc, mám při jejich čtení pocit, jako by se o to autor ani nesnažil – prostě sdílí své zážitky a zkušenosti a já, narozená o sto let později než on, si dokážu tu hrůzu alespoň přiblížit, uvědomit si, čím si on a celá jeho ztracená generace museli projít…
Obdivuju snad všechnu Remarqovu tvorbu. Na západní frontě klid je román, který tohoto jedinečného autora dokonale zastupuje, poví všechno o jeho myšlenkách a stylu, proto je pro mě románem, ke kterému se vždycky ráda vrátím, a kdybych si měla vzít na pustý ostrov jenom jednu knížku, bylo by Na západní frontě klid horkým kandidátem – nebo v jednom svazku s Cestou zpátky J
Kniha mě fascinuje právě svým chladným svědectvím o věcech, které se nikdy neměly stát, a podle mého názoru patří k těm několika knížkám, které by si měl přečíst opravdu každý, aby si každý uvědomil, co válka vlastně znamená ne pro svět, ne pro země, ne pro ekonomiku, ale pro jednotlivce.
1)Červinka, František: Doslov Remarque, Erich Maria: Na západní frontě klid. Naše vojsko, Praha, 1967, s. 170
2) Červinka, František: Doslov Remarque, Erich Maria: Na západní frontě klid. Naše vojsko, Praha, 1967, s. 172