Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 9. 2016

František Halas - Kohout plaší smrt

František Halas: Kohout plaší smrt. Akropolis, Praha, 2001

 

                František Halas pocházel z chudé rodiny. Nedostalo se mu tedy příležitosti studovat, proto se vyučil knihkupcem. Během své kariéry trávil hodiny a hodiny čtením, a tím vlastně získal své vzdělání. Navzdory chudobě, ze které procházel, se nenadchl pro proletariářskou poezii, která se právě proti chudobě snažila bojovat, ale naprosto se nechal okouzlit avantgardou a Appolinerovým Pásmem.

                Jeho díla jsou surrealistická; konkrétně sbírka Kohout plaší smrt se zabývá vážnými tématy (existencionalismus – básník se zabývá nicotou našeho bytí, motiv smrti jasně dominuje, život je vnímán poměrně tragicky – stejně jednou zemřeme, navíc i zaživa vidíme spoustu špatného a ošklivého, Halas píše poměrně naturalisticky a nebojí se dost ošklivě popsat skutečnost…)                    Halas dále využívá psychický automatismus, úplně se oprostí od logiky a nechá svoji mysl, aby volně plynula a píše prakticky „co ho zrovna napadne“ , využívá asociace, které jsou pro čtenáře často obtížněji pochopitelné, protože čtenář nevidí to básníkovy hlavy a jen těžko se dohaduje, kde básník vidí mezi verši souvislosti.

 

Vykázán ze štěstí jež domovem je jiných

hrách snů házím po všech zdech

kam podívám se v městech nehostinných

všude tma dikobraz s věčností na ostnech

(Stará báseň)

 

                Začátek básně je o samotě, autor se dívá na ostatní, kteří dokáží být během své nicotné existence šťastní, přemýšlí o domovu a o tom, že on sám to štěstí domova nemá – a do toho se v básni objeví dikobraz. Mohl se tam dostat asociací – nehostinná města -> místo, kam si nepustí cizince -> dikobraz má celá záda pokrytá bodlinami, takže od cizinců je chráněný naprosto dokonale. Když autor používá asociace, dost často vznikají až nesmyslná spojení, která jdou jen těžko rozšifrovat.

                Přes zdánlivou občasnou nesmyslnost mají Halasovy básně hluboký podtext. Obsah je u něj velmi důležitý, mnohem důležitější než forma, proto se nestará, aby se báseň rýmovala, je nemelodický (což mu bylo i vytýkáno) a píše ve volném verši; jenom tak dokáže vyjádřit přesně to, co vyjádřit chtěl, nechce se nechat omezovat počty slabik či vymýšlením rýmů.

 

Vysmát se stínu když za zády se skrčí strachy bez sebe

smrt rychle zhasí tvář

a novou hvězdu rozžehne

Naslouchejte něžnému praskotu jejích čistých kroků

ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých vlasů žen

za umírání lásek

(Smrt)

 

                Báseň Smrt je – překvapivě – o smrti. Halas přemýšlí nad tím, že vlastně ve všem, co děláme, je smrt, ať se cítíme sebevíc naživu, stejně je ve všem smrt (ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých vlasů žen – i při tak obyčejných úkonech, jako je česání vlasů, je smrt přítomná). Halas chce tu myšlenku vyjádřit přesně takhle, nechce se například obírat o přívlastky, protože pak už by to „nebylo ono“ – proto se báseň nerýmuje a počty slabik vůbec nesedí, myšlenka díla a její perfektní vyjádření je prostě důležitější.

                Motiv smrti se neobjevuje jen v básni Smrt, nýbrž ho můžeme najít v každé básni, snad i v každé strofě. Jedná se o Halasův nejvýraznější motiv, který v jeho básních poznáváme hned v několika podobách. Z básně Smrt cítíme tu nezměnitelnou skutečnosti, že ať děláme cokoli, stejně se všechno odehrává pod taktovkou smrti. To ale neznamená, že je báseň nějak smutná nebo pesimistická – Halas ke smrti nepřistupuje jako k něčemu vyloženě špatnému, jeho chápání smrti je mnohem hlubší.

Stíny podobu mnou měnící

kam jen půjdu se svou pýchou

ve dnech smrti tolik lichou

tiskna v dlani zlato kočičí

(Ve tmách)

 

                Za života nás zajímá spoustu malicherností – staráme se o to, abychom před lidmi vypadali dobře, přetvařujeme se ( - kočičí zlato – falešná, levná náhražka, která se snaží vypadat draze), ale stejně je to úplně k ničemu. Všichni jednou zemřeme, smrt je něco věčného, co tady bylo, je a bude, je to něco mnohem důležitějšího než denní strasti života, co nás všechny jednou dožene.

 

Pod přilbou věčnosti

zlá mámení se sunou

na mrtvém bojišti

Věrná stráž stínů

provází pyšný průvod hvězd

a jedovatou lunu

Obludná svou plodností

hmyz a kvítka rozhazuje

smrt se zvrhlou radostí

(Bojiště)

 

                Tahle báseň už působí lehce „nazlobeně“ (obludná smrt, zvrhlá radost). Vypráví o mrtvých ve válce. Ale ta obludnost není chyba smrti; smrt válku nezavinila, je jenom její důsledek. Smrt si jenom přišla pro všechny vojáky, kteří naposledy spočinuli na bojišti a jejich příběhy se tak staly věčnými. Smrt jim tedy jejich věčnost nevzala, navždy se bude vědět o první světové válce a o jejích obětech. Fakt, že smrt není „konečná“, můžeme vidět i v dalších básních.

 

Moc mrtvého je nezměrná stal se držitelem věčnosti

Tohoto těla nedotknou se červi

(Amundsen)

 

(Přestože Halas někdy píše až odporně a naturalisticky, v tomto případě nese verš i jistou důstojnost – to mrtvé tělo se nerozloží, protože Amundsenova smrt něco znamená, je vznešená, ne nechutná)

(Na této básni je vidět další zajímavost Halasovy tvorby – báseň je o Amundsenovi a jmenuje se podle něj. Ovšem kromě nadpisu nezazní jeho jméno ani jednou – název nám stačí, zbytek si sami musíme domyslet pomocí nápověd – Halas píše o vorvaních, hydroplánu v moři, sněhu… dojde nám z toho, že se jedná o Jižní pól)

                Amundsen je člověk, který něco dokázal a který bude pamatován. To, že zemřel, nevadí; dokázal něco, co přesahuje obyčejný, průměrný život, a jeho smrt mu tohle vzít nemůže. Takže přece jen není smrt nadřazená všemu – pokud se dokážeme vymanit z obyčejného života, přemýšlet, něco dokázat, sice smrti samozřejmě neutečeme, ale ani nezapadneme v zapomnění.

 

Bez strachu nit za nití závoj vyparuji

prohledávaje úmysly času záludné

úroky krve mu já nikdy nedaruji

mé tělo jeho je však ty jsou mé

(Stará báseň)

 

                Těla nás všech se jednou rozpadnou v prach, proti času (párá závoj = vlastně mu ubíhá život) nic nezmůžeme, ale přece jenom si něco můžeme nechat pro sebe, smrt není ničitelka, která všeho smete. V porovnání s ní je spousta věcí nedůležitých – ale ne všechno. Úroky krve jsou to, co tady po sobě zanecháme – a to přežije i tu smrt.

                Smrt je v každé básni, skoro v každém verši – a i v názvu sbírky. Kohout plaší smrt.

 

Tajná hnutí krve žárlivě si střežím

vylekaný pták mi náhle hlavu stíná

mezi červy ledovými ležím

Van smrti se lísá kolem čela

kohout hvězdy zobe zpívá

smrt se vyplašila

(Kohout plaší smrt)

 

Kohout svým kokrháním oznamuje ráno, úsvit. Proto si ho tady Halas vybírá jako symbol jitra a života. V jiných básní je smrt většinou nadřazená, vyhrává, i když ani nesoutěží, ale v téhle básni je smrt vážně blízko, ale kohout-jitro ji vyplaší, tedy alespoň na pár hodin smrt prohraje. Přijde tedy další den, který můžeme žít, ať ten život bude jakkoli nicotný, ošklivý nebo tragický.

 

Kromě motivu smrti – který se objevuje doopravdy nad všude – Halas hojně využívá i motiv přírody, často například ptáků, nebo nás Halas zavádí na venkov, většinou v době podzimu nebo zimy, ale i krása přírody se nevyhne spojením se smrtí. Halas moc neopěvuje čistotu přírody, naopak je často popsána až nechutně

Cesta rejdiště přízraků se plazí prašivá

jen masařky tu jedovatě bzučí

trávník žloutne nečistý jak pomluva

(Jedovatá krajina)

 

ale najdou se i světlé výjimky, kdy je příroda něco doopravdy čistého a nevinného, ovšem v zápětí nato je ta krása postavena do kontrastu s něčím špatným

 

Malička ve fialkách přikrčena

křídla oškubaná za ošklivost ramínek se stydí

stínem kouřů poplašena

(Krajina u nás)

 

(Krásné – maličká dívenka ve fialkách – ale musí mít ošklivá ramínka a v dálce vidí kouř…)

                Vedle přírody tedy nalezneme i další, podobně „nevinný“ motiv, který je Halasem podán poměrně odpudivě – a to malé děti. Halas je většinou popisuje jako vyhublé postavičky žijící v chudobě. Dalo by se to považovat a jistý autobiografický prvek, jelikož sám Halas pocházel z rodiny dělníků a v dětství poznal chudobu. Zároveň však dětství vidí jako období čistoty a nevinnosti, jako období, které ještě není zkažené

 

Jen na hlavy dětí úcta světel padá

v okruží své nevinnosti tiše spí

(Krajina u nás)

(Jen děti jsou nevinné)

 

Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů

bosé dítko na strništi teskní do dálky

(Večer na vesnici)

(Ale zároveň pociťují chudobu a i jich se dotýká krutost našeho světa)

 

Analýza úryvku

 

S horoucí falší miluji tento svět

bohem rozsvícený ďáblem znečištěný

hněvivou láskou miluji tento svět

 

Dno hladomorny plné havěti

z jejíhož dna i ve dne vidíš

vše co v snách se bojíš viděti

 

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí

stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním

trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí

 

Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná

jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče

co pípe nejsouc mezi svýma

 

Proč kohoutíš se srdce mé

písek hvězd slzy všech vysuší

do chladných růží na tvář padneme

oximorón

metafora

 

 

V této básni můžeme najít dost znaků Halasovy tvorby. Hodně používá metafory – dno hladomorny = náš svět. (+ bohem rozsvícený, ďáblem znečištěný svět – občas Halas používá i motivy z náboženství)

Celkově nepíše moc „hezkou“ poezii, používá „ošklivá“ slova (havěť, hvěvivá), vyzobrazuje nám světě jako nepěkné místo k žití, celá báseň nese tragický nádech. Ovšem zároveň Halas nepropadá do nějaké deprese – uvědomuje si, že svět je hnusný, ale přiznává, že i tak dokáže najít něco krásného (miluji tento svět, s láskou i falší – protože prostě není černo-bílý, je nespravedlivý, ale takový prostě je a já ho mám stejně docela rád). Proto jeho dílo není pesimistické; je smutné a tragické, ale Halas na smutku a tragičnosti vlastně nevidí nic tak špatného a „neskuhrá“ nad tím.

 

Dále zde můžeme najít typické znaky surrealismu – asociace (mluví o měsíci -> vesmír -> Plejády (souhvězdí nazývané taky Kuřátka -> skutečné osamocené kuřátko), vynechávání interpunkce, volný verš… Halas je nemelodický a má podivnou větnou skladbu, básně jsou lyrické (hlavně reflexivní lyrika, místy i přírodní).

 

 

Hodnocení

                Halas mi přišel poměrně dost náročný a hned na první přečtení jsem pochopila jen málo básniček. Když jsem si ale knížku vzala podruhé nebo potřetí, už to šlo líp. Bavilo mě, že kvůli složitým asociacím si každý člověk může vyložit smysl básně jinak, bavilo mě, že Halasova poezie je hluboká, bavil mě celkově jeho styl. Strávila jsem nad ním docela dost času a sbírka na mě udělala dojem. Nutila mě přemýšlet a hledat někdy dobře skrytou pointu. Myslím, že se k ní rozhodně brzy vrátím, protože jsem zvědavá, jak na mě bude působit po několikátem přečtení.  

Zdroj:  http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/prirucky/obsah/SBK/35.pdf  18.9.2016