Julius Zeyer - Tři legendy o krucifixu
Tři legendy o krucifixu, Julius Zeyer, 1969, Vyšehrad
Julius Zeyer byl český spisovatel, jeden z hlavních představitelů lumírovců (tedy umění pro umění). Ve svých dílech tedy ani tolik nevyzdvihoval potřebu bránit český národ. Inspiraci čerpal z historie (znak lumírovců), z různých legend, pověstí a mýtů. Byl hluboce věřící a v jeho dílech se to promítne. Nenáviděl maloměšťáctví, proto jsou jeho hrdinové většinou silné osobnosti s charakterem. Proto byl i ve své době považován za poměrně náročného autora – žil ve svém vlastním světě se svými pravidly, svými hodnotami a svými hrdiny. Ten svět se od obyčejného maloměšťáctví lišil ve všem, co se dalo. Jeho díla jsou poměrně hluboká a je třeba v nich číst mezi řádky. Je považován za novoromantika – vedle vůdčího proudu kritického realismu se opět vrací do minulosti, má hlavní výrazné hrdiny s charakterem a využívá zázraků.
Za života přispíval do časopisu Lumír, kde i poprvé vyšly jeho Tři legendy o krucifixu.
Celá knížka se skládá ze tří legend (ale všechny byly napsány na motivy lidových pověstí) – Pražské, Toledské a Slovenské. Každá z nich pojednává o smrti či umučení věřícího křesťana a končí zázrakem, stojí zvlášť a je nezávislá na zbylých dvou, přesto jsou všechny spojeny určitými motivy a postavami. Ve všech legendách se objevuje krucifix – tedy kříž s Ježíšem Kristem, který sehraje velikou roli. Hlavní postava každé z legend je vždy člověk, který řeší nějaké problémy nebo je postaven před důležitou volbu. Inultus je chudý a zoufalý ze situace v Čechách (upadající česká kultura, vládnou cizí rody…), Abísain přijde kvůli své nenávisti ke křesťanům o milovanou dívku a Samko je tak naivní a prostý, že nedokáže žít v kruté realitě. Všichni jsou ovšem nakonec zachráněni díky své víře v Ježíše Krista (i Abísain, který v něj předtím nevěřil). Přestože životy všech hlavních hrdinů jsou prodchnuty utrpením (tak, jako život Ježíše), všichni se nakonec dočkají věčného klidu v ráji a pro všechny z nich není smrt temným přízrakem, ale krásným vysvobozením a pozvánkou do ráje.
Jméno každé z legend nám předpovídá, co se v ní bude dít a samozřejmě do jakého prostředí nás zavede. Pražská – řešíme pouze náboženskou otázku, protože ačkoli v Praze Češi trpí pod nadvládou cizích rodů, křesťanství je všechny spojuje. Toledská – ocitáme se v místě, kde proti sobě stojí dva národy, dvě víry – Židé a křesťané. Tady se vedle náboženství vyskytují i národnostní problémy. Jestliže v Pražské legendě byla víra to jediné, co ovlivňovalo jednání hlavního hrdiny, zde to už je i nenávist k cizímu národu, vlastně určitá dávka xenofobie. A třetí – Slovenská – nás vede na místo, kde nikdo neválčí kvůli víře, ale kde jsou (v porovnání s Českem) špatné poměry. Samko je chudý žebrák s dobrým srdcem, který v krutém světě nemůže obstát. Autor tedy ve třetí legendě naráží i na sociální problémy (tolik chudiny, co nemá co jíst, jsou prakticky otroci, ale kdo řekl, že proto, že jsou chudí, tak nejsou stejně dobří jako ti bohatí? Nebo nakonec lepší, protože mají lepší srdce?)
Pražská legenda
Hlavními motivy první legendy jsou víra v Ježíše, ctižádost a láska. Motiv víry je v každé z legend – Zeyer byl silně věřící a velmi to promítá i do svých postav. Inultus byl dobrý muž a přestože umíral, víra mu přinášela neskutečné uspokojení, vědomí, že trpí jako Ježíš Kristus, ho povzbuzovalo na mysli i v té nejčernější hodině utrpení.
Byl téměř nahý a z celého jeho těla vycházelo určitě jakési světlo. Pohledla ne bez překvapení na jeho tvář, a vidouc tam blaho nesmírné, které všechny stopy dlouhých utrpení na okamžik vyhladilo a zastřelo, zakabonila se. To nebyl výraz jejího Krista v agónii, to štěstí rušilo její dílo.
Ctižádost – Flavia nevěřila v Ježíše, nešlo jí o to, aby stvořila krásnou sochu, které by si cenila duševně. Vlastně je pravým opakem Inulta. On věří, on má slitování, on uznává vyšší hodnoty. Flavia se o žebráky moc nezajímá. Chtěla být slavná umělkyně, toužila po uznání a slávě, až jí to zastřelo mysl. Přestože se během své práce do svého modela zamilovala, zamilovala se do čistoty jeho duše a díky němu by i přijala víru, stejně pokračovala a týrala ho, aby dokončila sochu a mohla se prohlásit za umělkyni. Její pýcha zničila její lásku i její život. S tím Zeyer trochu předběhl dobu – v 17. století, kdy se legenda odehrává, se většina lidí podrobí ostatním, jenom tiše žijí v ústraní a snaží se být alespoň trochu šťastní. Nezahodí sami sebe kvůli umění a pocitu seberealizace a slávě.
„Kdybys věděla, jak málo ukojuje sláva ţízeň duše! Kdybys věděla, jak málo sytí úspěch její hlad!“
Flavia nebyla špatná žena. Chtěla se jenom vyrovnat svému vzoru, stvořit něco krásného. Potkala chudáka, který se jí hodil jako model, a zároveň se do něj zamilovala. Ovšem láska v jejím srdci nedokázala přemoct její ctižádost – protože nevěřila v Ježíše a on jí nemohl ukázat správnou cestu. Sama a zoufalá nakonec svoji lásku zabila – a až příliš pozdě pochopila, co bylo správné.
Kompozice je chronologická, příběh se odehrává normálně podle časových pravidel. Kompozice Toledské legendy je taky chronologická, ale u Slovenské je retrospektivní – na začátku se setkáváme s žebrákem Samkem a až později poznáme jeho minulost.
Motiv náboženství
Vyskytuje se ve všech třech legendách. V první legendě hledá Inultus v náboženství útěchu (je zoufalý kvůli českému národu). Ale náboženství samo o sobě je nic – Flavia sice může sochat sochu Ježíše, ale jestliže doopravdy nevěří, útěchu a klid nenajde. Ve druhé legendě je náboženství jenom důvod k nenávisti. Židé a křesťané se nemají rádi, protože každý uctívá něco jiného. Nenávist k jinému náboženství dokonce hlavního hrdinu dožene k pokusu o nechutnou hromadnou vraždu. Ve třetí legendě je náboženství zase společné všem – ale to, že mniši a bohatí lidé jsou oficiálně křesťany, neznamená, že jsou dobří a že dojdou jednou do ráje.
Dalo by se říct, že náboženství je něco samozřejmého. Je všude a svět bez něj si autor neumí představit. Ale samotné náboženství není něco dobrého, něco, co přinese útěchu a mír. K tomu je zapotřebí víra.
Motiv víry
Inultus, Abísain i Samko jsou věřící (Inultus až ke konci života). Protože v Krista doopravdy věří, nemůžou jim na tomto světě ublížit. Každý z nich umírá, ztrácí život, dva z nich jsou umučeni, jeden byl mučen celý život, ale stejně všichni opouští tento svět s úsměvem na tváři, protože víra jim dá vše, co třeba. Dala jim sílu se obětovat a vstoupit na nebesa, dala jim zázrak.
„Za tebe, můj lide,“ řekl ještě slaběji Inultus, „dávám krev! Bože, přijmi ji co vykoupení!“
Cítil rajský jeho dech a zachvěl se blahem. „Já tě miluji,“ šeptal v touze nesmírné Abisaín, a Kristův polibek míru padl na jeho rty jak tichý květ. Blaho hlubší než modrá propast nebes schvátilo duši Abisaínovu, vířila vzhůru s proudem andělů, mezitímco rozsápané jeho tělo, krvavý cár, na zemi leželo a lid kolem pěstě pozvedal a pomstychtivě kletby pronášel.
Ale Samko jim nerozuměl, oči jeho bloudily, duše jeho chystala se k odchodu do onoho ráje, kam volal ji k sobě Kristus, Pán náš nejsladší.
Motiv lásky
Láska není tak silná jako víra. Flavie láska nestačila k tomu, aby nezešílela a nezabila svého milovaného Inulta. Abísain sice miloval Rispu, ale nenávist vůči jinému náboženství byla silnější a kvůli té svoji milovanou nakonec ztratil. Samko nikoho nemiloval, a proto v životě nikdy neudělal nic zlého. Byl oddaný jenom Ježíšovi a své víře, takže přestože na Zemi zažíval jenom utrpení, čistota jeho duše mu vynesla pokojnou smrt a krásný život v ráji. Abísain se taky dostal do nebe, protože na poslední chvíli uvěřil.
Láska je něco krásného, co prožíváme na zemi. Ale víra, víra je něco víc. Víru si s sebou bereme dál.
Secesní ornament, opakování
Pro secesi, umělecký styl, který Zeyer jako jeden z prvních ve svých dílech předznamenával, je v literatuře typické určité opakování slov nebo různých hláskových skupin (=secesní ornament). Autor použije jedno slovo vícekrát, ale ne proto, že by měl malou slovní zásobu – ale takovým popisem prodlouží danou scénu a zpomalí čas. Samko se nevleče jenom po dobu jedné věty, ale vleče se hned dvojnásobně dlouho.
Dovlekl se tedy k místu, kde někdy stála bílá chaloupka, kde jeho prabába sedávala a předla, naslouchajíc hovoru lesních ptáků. Dovlekl se tam a našel dvůr, od jehož vrat jej zahnali kameny!
Autor používá poměrně dlouhé věty, což ještě připadává na detailnosti popisu.
Pro Samka byl zvon cosi jako ohromný kovový orel andělského hlasu, zvon věru byl mu ptákem sídlícím vysoko nad nenávistí lidí, soused oblaků, druh větrů, a byl ptákem nešťastným, neb byl uvězněn, přivázán, a zpěv jeho, hluboký a smutný, byl velkou žalobou
Přívlastky často staví až za člen, který rozvíjí, nebo se zde vyskytuje jiná inverze (což ovšem souvisí s dobovým lexikem, nejedná se o umělecký záměr zmást čtenáře)
usnul tiše
orli kroužili
ptákem nešťastným
Hodnocení
Upřímně musím přiznat, že ke knize Tři legendy o krucifixu jsem si cestu nenašla. Dočíst ji mě stálo značné úsilí. Nevěřím v Boha, a přestože proti křesťanství nic nemám, bezmezná víra v jeden sen a představa, že Ježíš je všechno, co potřebujeme k životu, mi přijde trochu absurdní. Zeyer se na druhou stranu i přes starší jazyk čte docela snadno a druhá legenda překvapí i poměrně zajímavým příběhem. Ovšem stejně se mi zdá, že postavy jednají až moc fanaticky. Zahodí životní lásku kvůli víře, zabijí kvůli víře, najdou vše, co kdy chtěli, díky víře…
Zdroje
http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/soubory/FXS/KP3/3.pdf