Karel Čapek - Bílá nemoc
Karel Čapek: Bílá nemoc. Československý spisovatel, Praha, 1988
Bílá nemoc je jedním z posledních Čapkových velkých děl. Je vydána roku 1937, kdy Čapkovi již docházely síly. Nemoc, která jej trápila po celý život, se neustále zhoršovala, celkově tělesně slábl. Do toho všeho se připadala i neútěšná situace v Evropě; Čapek věděl, kam rozkvět nacismu v sousedním Německu míří. Chtěl proti tomu bojovat, veřejně o svém strachu dával vědět, ovšem právě kvůli tomu se stával nepohodlným. Byl až moc spjatý se „starými časy“, s Masarykem, s demokracií, s první republikou. Přestože veřejnost ho poslouchala a dala na něj, vliv na veřejné mínění měl stále velký, vyšším orgánům se moc nehodil.
Když Čapek v prosinci 1938 umírá „na válku“ – nešťastný z toho, kam se svět a Československá republika řítí – je to pro něj vlastně dobře. V březnu 1939 může jeho žena Olga s úlevou oznámit gestapu, že pro Karla Čapka si přišli moc pozdě.
Ke sklonku života tedy rozhodně nebyl šťastný a jeho dvě poslední velká díla, dramata s protiválečnou tématikou – Bílá nemoc a Matka – se od jeho ostatních děl odlišují jednou smutnou skutečností. Zatímco knihy jako Válka s mloky, R.U.R, Krakatit… nekončí špatně, na konci vždy zůstává určitá naděje na další život, na záchranu, na konci Bílé nemoci už žádná naděje nečeká.
Přesto je ovšem na díle znatelný Čapkův „rukopis“. Hlavní postavou je doktor Galén, člověk, který jako jeden z mála doopravdy chce pomoci bez ohledu na sebe nebo na zisk. Vadí mu utrpení ostatních, chová se tak, jak by se měl chovat správný lékař, nedívá na peníze a prostě chce pomáhat.
Dr. Galén: Ano, ale člověk by chtěl ty lidi zachránit! Já měl sta případů… stračných případů, pane dvorní rado; a když jsem tak nad nimi stál… s holýma rukama…. přímo zoufalý…
Všichni bohužel nejsou jako Galén. Většinová společnost jde po penězích, což Čapek rád kritizuje. Jako v jiných Čapkových dílech, i zde jsou postavy trochu ochuzeny o psychologickou stránku a její vývoj; dalo by se říct, že psychika postav je obětována myšlence díla. Hrdinové jsou černobílí, prakticky na každého lze ukázat a říci, jestli je dobrý, nebo zlý, ovšem právě díky této „oběti“ postav vynikne hlubší smysl díla – to, jak ziskuchtivost lidi dokáže zaslepit, jak lidé kvůli penězům zahazují mravní hodnoty…
Dvorní rada: - a pak morfia, pane kolego, hlavně morfia; koneckonců jsme tu proto, abychom zmírnili útrapy – aspoň platícím klientům.
(Je jasné, že Doktor Galén je ten nesobecký, kdo jen chce léčit VŠECHNY, přesto se dvorní rada občas schovává za masku lékaře a vědce a samotého Galéna obviňuje ze ziskuchtivosti. Tohle chování má ovšem za následek ještě zdůraznění rozdílu charakteru mezi Galénem a dvorním radou.)
Dvorní rada: Tak vidíte. Já přece nemohu pustit cizince na státní kliniku Lilienthalovu!
Dr. Galén: Mne by tu nechal pracovat, pane dvorní rado. Já jsem byl kdysi jeho asistentem –
Dvorní rada: vyskočí Vy jste byl – Člověče, proč jste to neřekl hned?
(Čapek kritizuje i korupci – Doktor Galén přichází jako cizinec, doktor, který se stará o lůzu, a dvorního radu vůbec nezajímá, přestože Galén tvrdí, že přináší lék na Bílou nemoc. Jakmile se však Galén zmíní o výhodné známosti, dvorní rada je hned přívětivý).
Dále zde nacházíme i relativismus – dva odlišní lidé se na stejnou skutečnost dívají jinak.
Dr. Galén: Ne, prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně… jako lékař… a když jsem viděl tolik lidí umírat… tolik zdravých lidé, že ano –
Maršál: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.
V knize se objevuje i výrazný rozdíl mezi generacemi. Nemoc postihuje jen lidi kolem 50ti let, ty dospělé, kteří jsou povětšinou u moci. Přestože mladým se nelíbí zápach a ani nechtějí vidět svoje rodiče umírat, přesto občas „odklizení starých“ vítají.
Otec: To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč –
Dcera: Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne?
(Tady je to ještě jenom legrace, ale předpovídá to neblahý vývoj událostí. Mladí to při vstupu do života nemají lehké; náhlé uvolňování pracovních pozic tedy docela vítají… Další strašidelný fakt vyplývající z knížky – pro kariéru, peníze a práci je lidem jedno, že ti starší umírají, hlavně, že uvolní místo.)
Otec: Nic, jen mě napadlo – Když k tomu připočteš, že se nám teď vdá i dcera – ten její si přece jen našel místo – A kluk se dostane do úřadu, jen co dodělá ty státnice – Víš, matko, já ti řeknu, jak to cítím: Zaplať pánbůh za to malomocenství!
(Tady už je to myšleno vážně – otec ve vidině bohatství a úspěchu své rodiny klidně vlastně zahazuje lidskost)
Nejhlavnější poselství knihy je ovšem protiválečná myšlenka. Válka je něco strašlivého a sám doktor Galen to poznal – byl na vojně. Když tedy nalezne lék proti nemoci a úspěšně léčí chudé, dá ultimátum: lék rozšíří mezi ostatní a bude léčit i bohaté, pokud vladaři všech zemí zastaví válku.
Dr. Galén: Já nejsem žádný politik, pánové, ale jako lékař jsem povinen… bojovat o každý lidský život, ne? To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!
(Ano, odmítl léčit bohaté a tím vlastně nechal pár lidí zemřít. Ale vlastně volil správně a nesobecky; chtěl zastavit násilí, které nepáchá příroda, ale sami lidé. Měl najednou v rukou nástroj, jak změnit svět, a nechtěl ho jenom tak zahodit. Sice je obyčejným člověkem, který jenom léčí lidi, ale právě proto, že léčí, cítí něco jako vyšší poslání).
Dr. Galén: Nebyla, prosím. To jen… prostě jako lékař. To člověk musí, že ano…
Dr. Galén: Ne, vůbec ne. Já jenom jako obyčejný člověk, že ano…
Jenže problém je, že ostatní mají Galéna za blázna, nadávají na něj, odmítají splnit jeho prosby. Doktor jen krčí rameny, omlouvá se a nadále léčí jen ty nejchudší, protože ti nejchudší ani nemají moc zapříčinit se o konec válek.
Lidská sobeckost je vyhnána do extrému u postavy otce. Když jeho žena onemocní, doktor Galén ji odmítne léčit, protože nejsou chudí. Navrhne, aby se otec vzdal místa ve firmě na výrobu munice. Otec odmítne. Obětuje život vlastní ženy na peníze.
Když člověk pro peníze dělá špatné věci a nechá umírat cizí, je to hrozné. Ale když nechá zemřít i své nejbližší, pak už to pomalu ani není člověk.
Většina postav v této knize jsou sobci. Proto jsou ochotni vyhovět Galénovým prosbám až ve chvíli, kdy nemoc začne řádit i ve vyšších kruzích. Když onemocní bohatý Baron, rozhodne se Galena neposlechnout a nakonec páchá sebevraždu. Ovšem nemoc se rozlézá a světová království začínají volat po míru.
Ministr: Je to už všechno příliš daleko. Prostě veřejné mínění celého světa bude zuřivě proti každé válce. To dělá ten strach před malomocenstvím, Vaše Excelence.
Bohužel, vláda země doktora Galéna se rozhodne, že mír prostě nebude, že doktora přelstí – a rozpoutají válku. Čapek tím nepřímo kritizuje diktaturu, protože Maršál začíná velmi připomínat jednoho diktátora z Německa. Vidíme, že válka, která se zde rozpoutala, je vlastně úplně zbytečná a lidé budou akorát víc umírat a více se vzdalovat léku.
Maršál: Dále, zvedl jsem boj bez dalšího ponižujícího jednání s tím malým, mizerným státečkem, který si myslel, že může beztrestně provokovat a urážet náš veliký národ –
(Veliký výkřik: My jsme v právu! Sláva válce! Sláva maršálovi!)
Na konec onemocní i sám maršál. Přestože se zdráhá, na nátlak dcery se rozhodne se zachránit. Změní strany; najednou není velitel armády, ale velitel malomocných.
Maršál: Maršál malomocných, a už ne v čele vojsk, ale v čele všeho bolavého lidského masa – Z cesty, z cesty, teď jdeme my – My , my jsme v právu, my malomocní; my chceme jen slitování.
Jenže už je pozdě. Dav už se naladil na nesmyslnou válku, a když doktor vyběhne do ulic s lékem a úmyslem začít léčit všechny, je rozzuřeným davem toužícím po válce ušlapán. To je ten ojedinělý Čapkův tragický konec – umírá doktor Galén, s ním i naděje na mír, naděje na vyléčení bílé nemoci a začíná naprosto zbytečná válka, protože i v reálném světě už Čapek nespatřoval žádnou naději.
Moje hodnocení
Myslím, že každý člověk musí uznat, že Karel Čapek byl geniálním spisovatelem, přestože samozřejmě ne každému se svými díly musel trefit do vkusu. Jeho knížka jako Válka s mloky nebo Továrna na absolutno se mi líbily, ale neoslovily mě tak, jak mě oslovila Bílá nemoc nebo Matka.
Tyto hry v sobě nesou děsivou předtuchu války. Konkrétně u Bílé nemoci mě až zaráží, s jakou přesností byl Čapek schopen v roce 1937 předvídat určité události pozdějších let (například koncentrační tábory pro malomocné, odsouvání těch, kteří nám nebudou k ničemu, nedokonalých, nemocných jedinců…) Je to strašidelné a impozantní zároveň.
Hra končí špatně. Málokdo má špatné konce rád, mně se ale líbí. Není to potom jenom pohádka, naopak, připomíná to reálný svět. Kniha s reálným hrůzným koncem podle mě spíše dokáže někomu promluvit do duše. Čapkovy knihy bohužel evidentně s druhou světovou válkou nic nezmohly, ale zůstávají nám dnes alespoň jako svědectví, jako okno do dávných dob, a možná díky nim budeme příště schopni se z naší historie poučit.