Karel Toman - Měsíce
Karel Toman: Měsíce. František Borový, Praha, 1918
Karel Toman (vlastním jménem Antonín Bednáček) se narodil na vesnici v rolnické rodině. Prožil celkem šťastné mládí, proto ve svých dílech promítá kladný postoj k vesnickým prostým lidem a pokládá i tyto „obyčejné“ lidi za důležité pro svět. První díla píše už ve škole, kde se sice zamiloval do literatury, ovšem zároveň zde i trpěl přísnými pravidly a snil o svobodě. Proto je tak uchvácen, když přichází do Prahy a setkává se s Neumannem a ostatními buřiči. Probouzí se v něm povaha rebela a píše anarchistické texty, přispívá do jejich časopisu Nový kult a vzpouzí se proti společenským normám. Kvůli svému „buřičskému“ chování není schopen si udržet stálé místo, proto se rozhodne odcestovat ze země a poznat svět.
Na svých cestách se z rebela Tomana stane úplně jiný člověk. Dospěje, možná zestárne až příliš rychle. Změní pohled na svět a nalezne v sobě vlastence (což bylo oproti jeho dosavadnímu přesvědčení něco trochu jiného). Vždycky psal „ze srdce“, psal procítěně o tom, co prožíval, takže jeho lyrika je silně osobní a procítěná. Díla ze zralého období jsou smutnější, vážnější a tolerantnější, je z nich poznat, že autor poznal svět a život, už to není bouřlivý mladík. V jeho dílech se objevuje výrazný motiv tuláctví, tedy cestování symbolizující svobodu, možnost se rozhodovat podle sebe a prožít svůj život tak, jak toužíme, nesvázáni žádnými pravidly.
Ve stáří Karel Toman vytvořil souhrn svých spisů a ze všech svých děl vybral nakonec jenom asi 200 stran. Svědčí to o jeho schopnosti sebereflexe a skromnosti. Stal se národním umělcem (jeho díla o vlastenectví se socialistům hodila), ale to na hodnotě jeho umění neubírá.
- Karla Tomana řadíme do generace buřičů. Buřiči odmítli názory předchozí generace (české moderny), prohlásili, že píší příliš noblesně a nepřirozeně, a vytvořili si nová pravidla. Všichni se scházeli v Neumannově vile, kde diskutovali nad literaturou, kritizovali společnost a prostě žili, spousta z nich se stala anarchisty, neuznávali autoritu nebo pravidla. V jejich dílech se objevuje hovorový jazyk, i vulgarismy, folklórové motivy a jednoduchá poetika. Většina z nich byla nucena jít do války, přestože tím velmi trpěli, proto nalézáme i antimilitaristické motivy.
Sbírka Měsíce je asi jeho nejznámějším dílem. Jedná se o lyrickou poezii. Dílo se sestává z dvanácti básní (za každý měsíc jedna), které se, ačkoli jsou psány podobným stylem i jazykem, od sebe poměrně často liší, ovšem dohromady tvoří celek, tedy jeden rok. (V české literatuře to není poprvé, co autor používá motiv času/roku. Například Erben měl ve své Kytici také pro každý měsíc jednu baladu.)
Každá báseň se nese v jiném duchu (smutek, historická událost, vesnický život…), ale mají i pár společných vlastností. Všechny dohromady nesou motiv času – času, který je věčný, který se pořád opakuje. Každý rok bude mít dvanáct měsíců, když odezní jaro, zase přijde příští březen… To s sebou nese i motiv naděje.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.
…
A vracejí se domů s vírou,
že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem
a ta již neoklame
Žádné období neskončí, vždycky se vrátí a s ním i nový život. Příroda tu bude ještě hodně dlouho… To ovšem bohužel neplatí pro člověka. Lidský život takové trvání nemá a onen „rok“ pro každého jednou doopravdy skončí. Pro člověka sbírka žádnou naději nenese. Je zde vážně vidět, že z mladého chlapce plného života a potřeby se vzpírat se stal vyspělý muž, trochu zničený životem a plně dozrálý (= z tuláka je usedlý vlastenec obdivující vesnice, přemýšlející o beznaději lidského života).
Autor také často oslovuje Boha (další důkaz, jak moc se změnil – tolik náboženské tématiky je poměrně konzervativní…)
Všechny básně jsou psány volným veršem a nerýmují se. Přestože se zde objevují stylistické figury, jazyk není přehnaně poetický a je dobře čitelný.
Leden (motiv zimy, beznaděje)
První báseň dokazuje, že Toman píše opravdu podle svých pocitů. Při slovu leden ho napadne zima a mráz, a o tom taky celá báseň je. Se zimou se samozřejmě neváže nic dobrého. Leden nese smutek a zoufalství, poukazuje i na sociální křivdy
Po cestách zavátých a po silnicích
rod opuštěných bloudí.
…
Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí.
Betlém jim shořel.
Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi
Celá báseň ale není jenom pesimistická, a poslední verše v sobě už nesou onu naději a víru v Boha a dobrotu lidí
Hospodu teplou večer jim dej, Pane,
a plnou mísu
a slovo dobrých lidí
anafora
apostrofa
metonymie
Únor (válka, zoufalství)
Tato báseň je asi nejbrutálnější. Zima je v plném proudu a zoufalství je cítit všude kolem, navíc se projevují i vzpomínky na válku (antimilitaristický prvek)
Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Na druhou stranu se zde výrazněji objevuje motiv naděje – stačí věřit a nikdy nebude nejhůř
A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami
Březen (naděje)
Jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.
personifikace
Březen nese nový život a naději, teď už bude dobře. Ovšem nebude to tak napořád, zima se jednou vrátí (= poukázání na cykličnost roku)
na srdce v sněhu pamatuj
Duben (vesnice)
„V dubnu“ už nehraje přírodní lyrika jedinou hlavní roli a příležitost se dostává i venkovu. V pár verších autor popisuje krásu venkovského života. Jednom z atmosféry je vidět, že autor tento styl života obdivuje
Rozšafní dědové se hřejí u kamen
a přemílají starou moudrost, staré zvyky
a staré pranostyky.
epizeuxis
Květen (rodina, předkové a potomci)
Květen není o květinách. Zde vidíme motiv času z hlediska rodiny – přestože lidský život je jenom zrnkem prachu, člověk může žít dál skrze svůj rod, své rodiny. Bez své rodiny, historie, současnosti a budoucnosti nejsme nic. Děti = symbol budoucnosti
V rosnaté trávě tančí naše děti,
bratrský řetěz rukou spjal je v kruh.
V té budoucnosti záští není
a z jejích písní zpívá družný duch
a mluví k otcům.
Červen (intimní lyrika)
Nejvýraznější intimní lyrika – pravděpodobně se Tomanovi v červnu narodil synovec nebo jiný člen rodiny a on ho skrze svou báseň vítá na světě a přeje mu šťastný život a veliké sny
Sni, hrej si v červnu svém. Vy všechny děti sněte
domova nejpyšnější sny,
než řekne velký den: Jsem naplnění, procitněte!
Červenec (historie)
Opět není o létě, ale o vzpomínce na jednoho z největších Čechů – Jana Husa. Toman si cení jeho statečnosti a oddanosti své víře. Minulost našeho národa je skutečně důležitá a odkaz Jana Husa bychom si měli nést jako Češi s sebou – jeho silnou vůli a čistotu.
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.
metonymie – Jan Hus byl upálen
Báseň je výrazně vlastenecká…
Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami
a děti v kolébkách
nám posvěcuje vzdušným pocelem.
Srpen + září (práce, vesnice)
Opět se ocitáme na venkově a Toman se vzhlíží v kráse obyčejného života. V srpnu lidé pracují, ovšem ne všichni jsou poctiví. Celý venkov není synonymem čistoty, ovšem pořád zůstává krásným.
Neviditelná ruka loupežná
se podepřela o kalenec
a čeká.
A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.
Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.
V září práce končí, úroda je sklizená. Opět se objevuje motiv času a víra, že vše přijde znova (+ vlastenectví – v modlitbě se obrací ke svatému Václavu, ne k Bohu)
Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
Říjen (láska, bezstarostnost, lehkomyslnost)
Říjen představuje takový slabý obraz toho, jak žil Toman zamlada. Alkohol, láska, víno… Nedělat si starosti a plnými doušky si užívat, dokud můžeme. Ovšem tyto radosti mohou svádět a zastírat mysl, odvádět nás od toho, co je správné
Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s číší jen se naše srdce pomodlí.
Listopad (konec)
Příroda se může definitivně uložit ke spánku. Zde ji symbolizují stromy – ovoce je sklizené a lidem už k ničemu nejsou, nezbývá jim nic jiného, než čekat na další jaro.
Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné ptáče sletí
v koruny oddané a čekající.
synekdocha
A opět naděje:
Zas přijde květ i plod.
Ovšem bude to dlouhé čekání
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!
Prosinec (Vánoce)
Prosinec se pojí s Vánocemi (a Vánoce se pojí s Bohem). Je to konec roku, ale rozhodně ne konec všeho. Další rok to bude probíhat stejně, ten další zase stejně… My tu už nebudeme, ale na naše místa nastoupí naše děti, potom jejich děti… Ale příroda, ta tu bude pořád. Svět tu bude pořád.
A vracejí se domů s vírou,
že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem
a ta již neoklame.
Vlastní názor
Po dlouhé době se ve výběru ocitla knížka, která se mi líbila. Poezie se mi vždycky dobře četla, a přestože se většina Tomanových veršů nerýmuje, básně pořád nezní „šroubovaně“, ale hezky zněle a příjemně. Zdánlivě milé básničky o ročních obdobích v sobě nesou někdy temná poselství (vzpomínky na válku, zamýšlení se nad důležitostí rodů…), a to jim (alespoň pro mě) dodává na zajímavosti a poutavosti. Obyčejné básničky by mě moc nenadchly, ale s vážným podtextem do hned bylo něco jiného.