Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do měsíce
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, Svatopluk Čech, Fr. Topič, 1988
Svatopluk Čech byl českým spisovatelem 19. století a jedním z hlavních představitelů Ruchovců. V jeho tvorbě tedy hraje významnou roli vlastenectví (Čech se sám cítil velikým vlastencem), obdiv k českému národu a politické narážky. Ve svých dílech se ani tak nezaměřuje na estetickou stránku, jde mu hlavně o předání nějaké myšlenky – většinou tedy o významu národa, sociálních problémech a nespravedlnosti, či o povrchnosti současného světa.
Působil v několika tehdejších novinách (Květy, Národní listy, přispěl i do almanachu Ruch s eposem Husité na Baltu). Jeho nejznámějším dílem ovšem zůstávají satiristické příhody pana Broučka.
Mystifikace
Autor nám celé dílo předkládá jako něco, co se bez sebemenších pochyb stalo (a dokazuje to dost chabými důkazy na konci knihy). Po celou dobu popisuje měsíční život, bere ho jako něco, s čím budeme muset na zemi počítat (třeba že musíme rozšířit českou hymnu a podobně), přestože je naprosto jasné, že pan Brouček se na žádný Měsíc nevydal a pouze se mu to všechno zdálo. Autor to ví, čtenář to ví, všichni kromě pana Broučka to vědí – a přesto se všichni tváří, že je celý příběh pravdivý.
Jedná se o krátký román. Přestože v knize bychom našli spoustu znaků cestopisu, o cestopis se jednat nemůže, jelikož pan Brouček žádné nové místo nenavštívil, necestoval po nových krajích, jenom se mu zdál sen. Příběh má rámcovou kompozici – příběh začíná rozzlobeným panem Broučkem v kanceláři redaktora Květů (S. Čecha). Brouček si stěžuje, že si z jeho příběhu udělali v novinách legraci a neberou ho vážně. S. Čech s Broučkem tedy jeho příběh sepíše pravdivě. A na konci knihy se opět ocitáme v kanceláři redaktora a vracíme se i k oněm důkazům, že pan Brouček na Měsíci vůbec byl.
Devatenácté století je doba rozkvětu vzdělanosti. Mimo četbu, umění a vědu se lidé také začali houfně zajímat o to největší a nejzáhadnější – o vesmír. Tentokrát to nebyli jenom učenci s dalekohledy, ale i obyčejní měšťané. Spisovatelé na to tedy reagují (a sami se o vesmír zajímají) a spousta děl je plná této tématiky. (Neruda – Písně kosmické). Zajímavé je, že oba autoři (Neruda i Čech) se ani tak nezaměřují na vědeckou pravdivost svých děl, jako na vesmírné poselství. Oba skrze něco nadpozemského vyzývají český národ k hrdosti, aby si uvědomil, že není jen malá oběť Němců, ale samostatná jednotka, která má své místo i v něčem tak důležitém, jako je vesmír.
Vědecká stránka příběhu samozřejmě pokulhává. Nacházíme se v 19. století a poznatky o Měsíci nejsou rozsáhlé. Podle Čecha by na Měsíci klidně mohla být voda, nevadí mu atmosféra země nebo neskutečná zima ve vesmíru – na druhou stranu ale třeba správně uvádí, že na Měsíce je vše asi 6x lehčí než na Zemi. Soudobé společnosti bažící po nových informacích o vesmíru (řečených nějakou srozumitelnou cestou) tedy tahle knížka bohatě stačí.
Vypravěč hraje v příběhu poměrně důležitou roli. Přestože nijak nezasahuje do akcí pana Broučka, pořád tam je. Vždy připraven nechat ho se zesměšnit a poukázat na jeho povrchnost a hloupost. Vypravěč se mu nesměje, není na něj zlý, nedělá mu naschvály – protože pan Brouček je dost šikovný na to, aby se zvládl znemožnit sám. K tomu mu výborně slouží situační komika – čtenář se každou chvíli minimálně pousměje poznámkám nebo reakcím Broučka.
pozemštan.
„My zde právě žízníme po duševních občerstveních,“ odvětil s důrazem, vážně jeho průvodce. „Již přede dnem, nežli jsou knihkupectví otevřena, tlačívá se před nimi dav nedočkavcův, aby se hned po ránu opojili nějakým cyklem sonetů a sotva že jej doma pohltali, již spěchají zase, aby si pochutnali na některé epické básni – “ „Pěkná to snídaně na vidličku,“ zabručel pro sebe pan Brouček.
Vypravěč taky dává čtenáři spoustu příležitostí si udělat obrázek o panu Broučkovi. Neřekne nám toho moc o Broučkově vzhledu – jenom tak akorát na to, abychom si hned představili obtloustlého nafoukaného měšťáka typu Trautenberka z Krkonošských pohádek.
„Mám česť mluviti s panem redaktorem?“ začal příchozí zdvořilými sice slovy, ale tonem, který nevěstil nic dobrého. Hlasatelkami blízké bouře byly také tlusté, začervenalé ruce s masivními zlatými prsteny; neboť pravice třepetala se prudce před mýma očima a levice pohrávala si křečovitě s přívěsky hodinek, že stříbrné ty půlměsíčky zvučně o sebe cinkaly. „Čeho si přejete, pane?“ odtušil jsem klidně. „Jsem pan Brouček – Matěj Brouček – pražský měšťan a majitel domu – třípatrového domu bez krejcaru dluhů. – Mám dvanáct partají, samé pořádné nájemníky – totiž až na jednoho malíře – ale jinak samé pořádné nájemníky – mezi nimi radu vrchního zemského soudu – vrchního, prosím.
Pan Brouček lpí na materiálních hodnotách a cetkách (prsteny, hlavně zdůraznit, kolik má jeho dům pater), zvyšuje si ego na nepodstatných faktech (jeho nájemník je rada zemského soudu) a hlavně musí vždy všem říct, jak moc je důležitý. Sám Brouček se také samozřejmě považuje za vlastence (je to zrovna v módě) a je nadšený, že na Měsíci se mluví česky. Ovšem když zjistí, že se tam mluví doopravdy jenom česky, považuje to za směšné, že se němčina nepoužívá ani ve vyšších vrstvách. Pan Brouček je tedy povrchní člověk i povrchní vlastenec.
„Česky? Jen česky? A nevíte ani, že je nějaká němčina na světě?“ Tu již stál panu Broučkovi rozum. Blankytný musil mu neuvěřitelnou věc znova potvrdit. „A to jsem se dostal do hezké krajiny!“ bědoval ubohý pozemštan.
Přestože si o sobě kvůli svému postavení myslí, že je něco lepšího, nezajímá se o umění, poezii, hudbu… (až moc) vznešené Měsíčňany má za blázny a celou dobu myslí vlastně jen a jen na jídlo.
Prostě klasický maloměšťák. Povrchní, bez vlastního názoru, má rád to, co mají rádi ostatní (v tomto případě vlast), jde mu hlavně o vlastní pohodlí a největší štěstí v životě je míst dostatek dobrého jídla a piva. Duševní osvěta je mu cizí a umělce považuje za odpad společnosti. Zajímá se o to, co si o něm lidí myslí.
I když je pravda, že ani Měsíčňané nejsou dokonalí. Nebo právě jsou – až moc. Ostře kontrastují s prostoduchým Broučkem, živí se jenom potěchou pro duši, hltají knihy, celé hodiny se dívají na obrazy, mluví vznešeným básnickým jazykem, jejich celý život jako by byl jedno veliké romantické klišé. Počínaje popisem a prvním dojmem z Měsíce,
Krajina, jíž ubíral se náš hrdina s měsíčanem, byla ozářena prazvláštním, nevýslovně krásným a magickým světlem, překonávajícím vše, čeho na obrazech svých v effektech světelných dostihli nesmrtelní mistři. Toto osvětlení samo stačilo, aby vdechlo i nejvšednější krajině kouzelný půvab. Ale zde jevily se v těch čarovných svitech a stínech tvary a barvy, kterými na zemi ani nejbujnější tropická příroda nikdy neopojila zraky lidské.(příklad básnického popisu)
přes patnáct let trvající lásku Blankytného až po hltání knih místo sladkostí.
„My zde právě žízníme po duševních občerstveních,“ odvětil s důrazem, vážně jeho průvodce. „Již přede dnem, nežli jsou knihkupectví otevřena, tlačívá se před nimi dav nedočkavcův, aby se hned po ránu opojili nějakým cyklem sonetů a sotva že jej doma pohltali, již spěchají zase, aby si pochutnali na některé epické básni…
Měsíčňané možná jsou trochu směšní, ale rozhodně jsou lepší společnost než ta na Zemi. Oni nemají armádu nebo války, nezabíjí ani zvířata, žijí v míru a starají se jenom o umění, znají hloubku pravé lásky a mluví ve filosofických hádankách. Naproti tomu měšťané ze Země jsou povrchní lenoši. Dalo by se říct, že na jedné straně stojí nafoukaný maloměšťák a na druhé vzdělaný učenec – ale obě strany jsou vyhnány do extrému a ještě více kontrastují. Čech tak kritizuje hlavně jednoduchost lidí své doby – že nemají vyšší cíle, že jim ke spokojenosti stačí nacpat si břicho, že se pořád starají jenom o majetek (pan Brouček je na Měsíci, daleko od svého domova, ale stejně si vzpomene, kdy měl vybrat činži) a jsou prostě hloupí, umění berou jako nudu a zlo, nemají potřebu se sebevzdělávat a rozvíjet.
Přestože pan Brouček pravým vlastencem není, autorem knihy je Svatopluk Čech a to vlastenec byl. Jako v jeho dalších dílech, i zde nalézáme spoustu vlasteneckých motivu – třeba jenom to, že na Měsíci mluví česky, že tam žije až sto miliónů Čechů,
S jakou pýchou rozšíříme svou národní hymnu o sloku:
Kraterů kde jícny zejí,
kužely z nich jasné čnějí,
kde se šklebí tisíc rýh
po rovinách kruhových –
i tam žije Čechů plémě,
na měsíci domov můj!
Měsíčňané ani nikdy neslyšeli o Němčině nebo o jiných národech, znají jenom Čechy.
Dalším vlasteneckým motivem je samotná mluva Měsíčňanů – vidíme, že čeština je neskutečně bohatý jazyk, když mohou mluvit tak vznešeně, každé slovo nahradit jiným, obohacovat jména přívlastky…
Písně Erethey
Děs vane od tebe jak od Meduzy,
tvým pohledem tluk mého srdce skoral
a přece zní mi v ňadrech sladký choral
a na rtech cítím políbení Muzy.
Ach, do tvých rysů jako v moře hrůzy
můj duch se noří pro čarovný koral,
jak pod ledovou strži smělý horal
když vyhledává amethystu drúzy
Tak děcko vábí otrněný nopal
svých kvetů nachem a tak uši Gebra
zve plamen svatý: Křídla sobě popal!
Tak, nechať dromedárů bíla žebra,
lví děsné stopy, věnčí písků opal,
přec v náruč pouště vichrem letí zebra
Erethey zpívá sonety – tedy milostnou báseň (píseň) o čtrnácti verších. Zamilovala se do Broučka, ale ten se jí pořád vyhýbá a ona se mu pořád skrze ty písně vyznává.
Jazyk
Specifická adjektiva: chará hruď
Jména – autor rád tvoří jména skládáním (Hvědzomír)
archaismy morfologické - svůj osud pozemský (přívlastek za jménem)
slova knižní, archaická – př. jest, přec, jísti, obědvati, skvoucí
slovní druh: arci - příslovce, bohdá – sloveso
gardiny - záclony
atituda – názor, vztah, postoj
nopal – druh kaktusu
alma - matka
orace – slavnostní projev
komoce - otřes
fidibus – papírek k podpálení svíčky/dýmky
tobolka – peněženka, váček na peníze
karyatida – plastika, socha postavy
šalmaj – dechový nástroj
pastorek – nevlastní syn macechy
čamara – pásnský kabát
ručej - potok
jedva – sotva, stěží
inkrustace – obložení, obal, povlak
pokroutka – pamlsek
sinekura – snadné zaměstnání
hazuka – mnišský plášť
zrak se obodřil – zvykl si
vepsí – v nouzi
beliál - bílá
syringa – šeřík
varytu – hudební nástroj
krikastr - ???
zolista – někdo píšící naprosto reálně bez okras (jako Emil Zola)
selenita – druh měsíčního kamene
flaming - plameňák
mandrila – druh opice
Hodnocení
Příjemná, možná trochu nudná oddechová knížka, která mi (nevím proč) připomínala Malého Prince. Mimozemská tématika, jednoduchý prostý příběh s hlubších podtextem…? Asi. Každopádně mě Pan Brouček nijak nenadchl. Hlavní postava je záměrně „záporák“, takže pro mě nebylo možné si ho zamilovat a zajímat se o jeho osud. Na druhou stranu musím uznat, že je to jedna z mála starých knížek, u kterých jsem se občas i doopravdy zasmála.
Zdroje
http://www.vaseliteratura.cz/ctenarsky-denik/50-clanky/733-vylet-pana-broucka-do-mesice.html